2. dubna 2014

A CO KDYŽ JE TO PRAVDA 3

Od té doby, co mám blog, jsem nějaká víc tvůrčí a chtěla bych zkusit drobnou vlastní tvorbu. Mám představu, mám nápady, ale neumím to zařadit, konkrétně pojmenovat. Navíc ráda nechávám věci nezaškatulkované, takže nic bližšího o žánru, typu, kam směřuju, neprozradím.

Říkám si, jaké by to bylo žít v seriálu, filmu, v knize? Proto se hlavní hrdinka jmenuje Rachel-Roo. Ale pozor, jsem to pouze fiktivní já, podobnost se skutečnými událostmi je čistě náhodná (a žádné zvíře nebylo při natáčení zraněno :) ). Zkusím vám povědět příběh jejího života.

Nazvala jsem to "A co když je to pravda", protože v každém příběhu může být střípek pravdy. Něco bude skutečnost, něco lež, něco si naddimenzuju, něco si vycucám z prstu. A vy se nikdy nikdy nedozvíte, co se stalo mně, co se stalo někomu kolem mě, co je výmysl.

Kritiky se nebojím, pojďte do mě :) 

******************************

Ještě chci poznamenat, ale několik z vás tím asi zklamu, zjistila jsem, že jste čekali něco na způsob povídky, to bohužel nemám v plánu. Chtěla bych spíš psát krátké fejetonky / něco na způsob sloupků. Takže pardon. Snad vás to neodradí přečíst si další zápisek z fiktivní hlavy jedné fiktivní postavičky.

******************************

Dnešek byl boží, absolutně a nepřekonatelně. Nepřekonatelně až do příštího překonání. Když si to člověk naplánuje, tak to pak všechno krásně jde. 

V práci se daří, sluníčko svítí, lidi se na mě usmívají, já se na ně usmívám zpátky. Všechno stíhám, na nic jsem nezapomněla, všechno mám hotový. Prožila jsem krásný den plný smíchu, lásky, přátelství a pohody.

Tohle je okamžik, který si musím vrýt do paměti. Hluboko. Jako to dělám vždycky. Když je mi fajn, hodně na to myslím a snažím se zapamatovat si každý detail, každý pocit, myšlenku. A stále dokola si říkám, vidíš, vidíš, život je fajn, skvělý, mysli na to, až ti bude nejhůř. 

A ono to pomáhá. Možná si nevybavím ten detail, ten pocit, tu myšlenku, ale minimálně si vybavím, že jsem sama sobě říkala, že je to fajn, že je to super. A já sama sobě přece nekecám, většinou, takže si to budu věřit. Pro tentokrát :)

Je zajímavé, jak si lidi spíše pamatují, když je jim zle, než když se jim daří. Není to správné, protože pak se trápíme záležitostmi, se kterými už stejně nemůžeme nic udělat, než abychom se soustředili na to dobré, pěkné, hezké v našich životech. Já jsem se naučila dělat to obráceně, když je mi špatně, něco se pokazí, snažím se na to vůbec nemyslet, nepřemýšlet, neřešit to. Však čemu pomůže, že si ten trapas co se mi stal před celou školou budu přehrávat v hlavě dokola a dokola? K ničemu! Jen mě to potrápí. A potřebuju se trápit? Nepotřebuju! Takže když něco zkazím, řeknu si, no a co, stalo se, teď s tím už stejně ni neprovedeš, tak se na to vykašli a spíš přemýšlej, co dělat co budoucna. A když se naopak stane něco pěkného, to je to, co si musím v hlavě udržet. A tohle pak tvoří rovnováhu mého života.

2 komentáře:

Related Posts Plugin for WordPress, Blogger...