Nakladatel: Host
Počet stran: 260
Rok a měsíc vydání: 10/2013
Anotace: Podmanivý příběh pozoruhodných, předčasně zemřelých sester Lisbonových je vyprávěn s něhou i humorem. Když matka pouštěla svých pět dcer na jediné rande jejich života, všechno se zdálo být téměř v pořádku, přestože tragédie visela ve vzduchu. Na záhadné dívky vzpomínají dvacet let po jejich úmrtí chlapci ze sousedství. Tehdy, v křehkém období dospívání, je obdivovali a zbožňovali a ještě po tak dlouhé době si vybavují útržkovité podrobnosti, které s nimi mají spojené: podprsenku promiskuitní Lux přehozenou přes krucifix, úchvatné vzezření sester na plese, dům, který pozorovali z opačné strany rozpálené, ospalé ulice, aniž by tušili, že v něm dochází k postupnému rozpadu rodiny, jenž vyvrcholí vyhasnutím několika životů. Román dosáhl kultovního věhlasu a dočkal se také filmové podoby v režii Sofie Coppolové.
Kniha Sebevraždy panen není moc známá, asi většina z nás viděla spíše film. A čím je tato kniha zvláštní? Hned na začátku se dozvíme, jak to všechno dopadne. Všechny sestry zemřou, spáchají sebevraždu. A je kniha tím pádem nuda? Nemyslím si, nutilo mě to číst dál a dál. Jak to udělají? Proč to udělají? Co je k tomu vede? Nezachrání je přece jen někdo nakonec?
Udivilo mě, že vyprávění není na jednu stranu vůbec temné. Dozvídáme se ho z pohledu hochů z okolí, co sestry vídají, chodí si nimi do školy nebo se s nimi někdy střetly. Dívky jsou krásné a chlapci obletované, ale jsou uzavřené a tak zůstávají pro své vrstevníky spíše záhadou. Historky, o kterých čteme, ale vůbec nejsou smutné. Většinou jde o nějakou lumpárnu, co se hochům z okolí povedla nebo co provedla děvčata na truc svým, až příliš pečlivým a starostlivým rodičům.
Pokud už, tak jde o ironii a jakési odevzdání či sklíčenost, co nás bude spolu s dívkami provázet. Často se stane něco komického, v čem však najdeme nějakou malou tragédii, co nás zachmuří, místo abychom se pobavili, jako naši vzpomínající vypravěči. I přesto je však celá děj podán téměř s klidem, jako by sebevraždy byly na denním pořádku.
I když o vtip není nouze, nemůžeme se vyloženě zasmát, protože víme, kam tohle všechno povede a proto to v tom hledáme od prvních stránek. Pokud se podíváme mezi řádky, vidíme, že to tam směřuje. Já třeba jsem v duchu rozebírala každý detail a říkala si, no jo, tak to je jasné, tady se to zlomilo. Ale došlo k tomu opravdu? Nebo tomu napomohla jen moje představivost, která znala konec a snažila se mi tak něco vnutit?
Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuju nakladatelství Host.
Viděla jsem film, který se mi moc nelíbil, bylo to ponuré, ale knížku bych si přečíst chtěla :-)
OdpovědětVymazatMe se film docela libil, i kdyz ponure to bylo, to je pravda :)
Vymazat