Tým Dominika Dána, nejúspěšnějšího spisovatele Slovenska, mě
kontaktoval, zda-li bych se chtěla účastnit, spolu s pár dalšími
vybranými, jejich blogtour ke knize Rudý kapitán. Protože jsem od DD již
dvě knihy knihy četla a líbily se mi, na nabídku jsem kývla. A tak jsme
tady. akce trvá od 1.9. do 15.9., kdy u mě (a ostatních) najdete 6
článků na různá témata. Nebude chybět ani soutěž o dva výtisky Rudého
kapitána, tak zůstaňte naladěni! :)
Ukázka 1.
str. 13 - 14 - 15
str. 13 - 14 - 15
„Bradavice sou na kůži a tohleto je už jen holá lebka
a na tý už bradavice nejsou!“ namítal druhý závozník.
„Ňákej chytrej! Pan doktor, co? Kolik semestrů medicíny
si prošel?“
Postávali nad otevřenou rakví a mudrovali. Narážka na
vyšší vzdělání popíchla řidiče. Měl na to, tak přispěchal na
pomoc.
„Počkat! Nechejte to... mrknu se...“ přidřepl k rakvi a odborně
prohlížel temeno lebky.
„Jano... dej sem rukavice...“
Opatrně vsunul prsty do očních otvorů a lebku pozvedl.
Ohlédl se, zdali náhodou neupoutal pozornost truchlících
babek, a zaostřil pozornost na domnělou bradavici.
„Tohle... to není bradavice, ty... to je...“
Opatrně otočil lebku temenem dolů, přimhouřil oko
a skrze otvor po obratli zkoumal vnitřek.
„Proboha, chlapi...“
„Co je?“ projevil mladík netrpělivost.
„To je... hřebík!“
„Kecáš! Ukaž!?“
Lebka kolovala z ruky do ruky a spolu s ní rukavice. Každý
chtěl vidět nečekaný nález na vlastní oči.
„Fakt... je to hlavička hřebíku a... konec je uvnitř hlavy
a... co s tím?“ zeptal se konstruktivně mladík.
„Nóó...“ zaváhal řidič, ale tušil, že by s tím měli něco
udělat.
Nejrozhodněji se zachoval zpocený kopáč. Utřel se do
špinavého trika a přes ramena si přehodil blůzu od montérek.
Unavenými pohyby posbíral ze země nářadí.
„Nic! Já teda nic! Hoďte všecko dovnitř a fofrem ho odvezem.
Zejtra to tu všude zahrnem a konečně vocaď vypadnem!“
„Jenže... co ten hřebík…“ váhal řidič, „nemělo by se to
ohlásit?“
„A komu? A co jako? Žes našel hřebík? Koupím ti jinej,
a teď už nezdržuj a hoď ji zpátky do bedny!“
„Neblbni... co když je to něco vážnýho! Měli bysme na to
někoho zavolat...“
„A koho? Mistra? Ten s náma leda vyjebe, že nám spadla,
a eště nám vodrbe prémie!?“
„Mistra ne... ale... co když je to fakt něco vážnýho?!“
„Co jako?“
„Třeba... vražda?!“
Jeden z mladíků hekl.
„Co bučíš?! Stará vražda! Úplně normálně to může bejt
stará vražda, to vám teda povím!“ nedal se odbýt řidič.
„Chytráku... hotovej Šerlok...“
„Šerlok! Ale... fakt by se měl někdo zavolat... myslím si.
Možná policie...“
„Ty debile!! Fízly, to teda akorát. Doteď tam ležel a nikomu
nevadil a najednou budeme volat fízly!! Kromě toho...
poldové automaticky podezřívaj každýho a všechny a nejvíc
ty, co něco hlásej!! Mě z toho vynechte, mám svý zkušenosti,
posledních osumnáct měsíců mi stačilo! Du vod toho!“
„Počkej! Tak... co s tím?“
Nikdo se ani nepohnul. Nevěděli.
„Co když řeknou, že jsme ho zabili my?“ ozval se nesměle
mladík
„Fízlové nejsou takový magoři jako ty!“ nenechal se zastrašit
řidič, jako by ho vzrušovala představa, že objevil úžasný
poklad a tihle závistivci mu chtějí jen všechno pokazit.
„Hřebík je rezavej, i debil pochopí, že byl zatlučenej už dávno...“
„I poldové?“ nedal se kopáč.
„No...“ zaváhal řidič. Takové zkušenosti jako kopáč neměl.
„Tak vidíš! Naposledy mi jeden tvrdil, že sem ukrad kolo
za vosum litrů a prej neoprávněně užíval a… vyfasoval sem
rok a půl! Moh sem mu do zápisu vykládat, co sem chtěl, furt
mlel svoje! Ani sem si neprdnul a byl sem v lochu! Nevinně!“
„Takže... tys sis na kolo ani nesed a oni tě zašili?“
„Jasně že nesed!“ vmetl jim do udivených tváří. „Střelil
jsem ho...“ zabručel si pod nos a vykročil pryč.
Ušel tři kroky a zeza multikáry se vynořil mistr. Chlapi
byli natolik zabraní do hovoru, že si nevšimli jeho příchodu.
„Tak co, panstvo, dokdy tam na vás mám čekat? A zasype
je kdo? Svatej Petr, anebo se zaházejí sami?! A... jéžišikriste!!“
strnul, když zahlédl, co má řidič v rukou. „Vy jste
ji otevřeli!? A... na co!?“
„Cvakal zubama... Jano mu chtěl dát deku...“ zamektal kopáč a už tušil, že bude zle.
„To je trestnej čin! To se nesmí!! A... neviděl vás někdo?“
mistr se ustrašeně rozhlížel kolem.
„Ne...“
„Proč jste ji...“
„Spadla nám a sama se otevřela!“
„Aha! Šikovný ručičky, není nad ně, co? Hoď ji fofrem
dovnitř a pryč vocaď. Mám ňáký hřebíky, přiheftnem to
a zakopeme...“
„Mistře! Ale... je tu jeden hřebík...“
„No bezva. Já mám hřebíků pár... ty budou stačit!“
„Ale ten hřebík je v hlavě!“
„V jaký hlavě?“
„V týhle!“ natáhl k němu řidič ruku.
„Proč?“
Tato záludná otázka vyrazila všem dech. Jediný, kdo byl
schopen udržet s mistrem krok, byl řidič.
„No... až tak daleko jsme se v pátrání zatím nedostali...“
mlel a ostatní jen valili oči. Báli se o prémie a nechtěli to pomrvit
víc, než to už bylo.
„Ukaž...“
Mistr si nevzal rukavice, pouze chňapl řidiče za zápěstí
a otáčel jím ze strany na stranu.
„Jéžišmarjá! Fakt! Hřebík!“
„Co budeme dělat?“
Nyní byl na koni řidič. Mistr si zamyšleně mnul bradu.
„No... chlapi... já nevím, ale raději zavolám kriminálku...“
Kopáč křepce vykročil a rychle odcházel.
a na tý už bradavice nejsou!“ namítal druhý závozník.
„Ňákej chytrej! Pan doktor, co? Kolik semestrů medicíny
si prošel?“
Postávali nad otevřenou rakví a mudrovali. Narážka na
vyšší vzdělání popíchla řidiče. Měl na to, tak přispěchal na
pomoc.
„Počkat! Nechejte to... mrknu se...“ přidřepl k rakvi a odborně
prohlížel temeno lebky.
„Jano... dej sem rukavice...“
Opatrně vsunul prsty do očních otvorů a lebku pozvedl.
Ohlédl se, zdali náhodou neupoutal pozornost truchlících
babek, a zaostřil pozornost na domnělou bradavici.
„Tohle... to není bradavice, ty... to je...“
Opatrně otočil lebku temenem dolů, přimhouřil oko
a skrze otvor po obratli zkoumal vnitřek.
„Proboha, chlapi...“
„Co je?“ projevil mladík netrpělivost.
„To je... hřebík!“
„Kecáš! Ukaž!?“
Lebka kolovala z ruky do ruky a spolu s ní rukavice. Každý
chtěl vidět nečekaný nález na vlastní oči.
„Fakt... je to hlavička hřebíku a... konec je uvnitř hlavy
a... co s tím?“ zeptal se konstruktivně mladík.
„Nóó...“ zaváhal řidič, ale tušil, že by s tím měli něco
udělat.
Nejrozhodněji se zachoval zpocený kopáč. Utřel se do
špinavého trika a přes ramena si přehodil blůzu od montérek.
Unavenými pohyby posbíral ze země nářadí.
„Nic! Já teda nic! Hoďte všecko dovnitř a fofrem ho odvezem.
Zejtra to tu všude zahrnem a konečně vocaď vypadnem!“
„Jenže... co ten hřebík…“ váhal řidič, „nemělo by se to
ohlásit?“
„A komu? A co jako? Žes našel hřebík? Koupím ti jinej,
a teď už nezdržuj a hoď ji zpátky do bedny!“
„Neblbni... co když je to něco vážnýho! Měli bysme na to
někoho zavolat...“
„A koho? Mistra? Ten s náma leda vyjebe, že nám spadla,
a eště nám vodrbe prémie!?“
„Mistra ne... ale... co když je to fakt něco vážnýho?!“
„Co jako?“
„Třeba... vražda?!“
Jeden z mladíků hekl.
„Co bučíš?! Stará vražda! Úplně normálně to může bejt
stará vražda, to vám teda povím!“ nedal se odbýt řidič.
„Chytráku... hotovej Šerlok...“
„Šerlok! Ale... fakt by se měl někdo zavolat... myslím si.
Možná policie...“
„Ty debile!! Fízly, to teda akorát. Doteď tam ležel a nikomu
nevadil a najednou budeme volat fízly!! Kromě toho...
poldové automaticky podezřívaj každýho a všechny a nejvíc
ty, co něco hlásej!! Mě z toho vynechte, mám svý zkušenosti,
posledních osumnáct měsíců mi stačilo! Du vod toho!“
„Počkej! Tak... co s tím?“
Nikdo se ani nepohnul. Nevěděli.
„Co když řeknou, že jsme ho zabili my?“ ozval se nesměle
mladík
„Fízlové nejsou takový magoři jako ty!“ nenechal se zastrašit
řidič, jako by ho vzrušovala představa, že objevil úžasný
poklad a tihle závistivci mu chtějí jen všechno pokazit.
„Hřebík je rezavej, i debil pochopí, že byl zatlučenej už dávno...“
„I poldové?“ nedal se kopáč.
„No...“ zaváhal řidič. Takové zkušenosti jako kopáč neměl.
„Tak vidíš! Naposledy mi jeden tvrdil, že sem ukrad kolo
za vosum litrů a prej neoprávněně užíval a… vyfasoval sem
rok a půl! Moh sem mu do zápisu vykládat, co sem chtěl, furt
mlel svoje! Ani sem si neprdnul a byl sem v lochu! Nevinně!“
„Takže... tys sis na kolo ani nesed a oni tě zašili?“
„Jasně že nesed!“ vmetl jim do udivených tváří. „Střelil
jsem ho...“ zabručel si pod nos a vykročil pryč.
Ušel tři kroky a zeza multikáry se vynořil mistr. Chlapi
byli natolik zabraní do hovoru, že si nevšimli jeho příchodu.
„Tak co, panstvo, dokdy tam na vás mám čekat? A zasype
je kdo? Svatej Petr, anebo se zaházejí sami?! A... jéžišikriste!!“
strnul, když zahlédl, co má řidič v rukou. „Vy jste
ji otevřeli!? A... na co!?“
„Cvakal zubama... Jano mu chtěl dát deku...“ zamektal kopáč a už tušil, že bude zle.
„To je trestnej čin! To se nesmí!! A... neviděl vás někdo?“
mistr se ustrašeně rozhlížel kolem.
„Ne...“
„Proč jste ji...“
„Spadla nám a sama se otevřela!“
„Aha! Šikovný ručičky, není nad ně, co? Hoď ji fofrem
dovnitř a pryč vocaď. Mám ňáký hřebíky, přiheftnem to
a zakopeme...“
„Mistře! Ale... je tu jeden hřebík...“
„No bezva. Já mám hřebíků pár... ty budou stačit!“
„Ale ten hřebík je v hlavě!“
„V jaký hlavě?“
„V týhle!“ natáhl k němu řidič ruku.
„Proč?“
Tato záludná otázka vyrazila všem dech. Jediný, kdo byl
schopen udržet s mistrem krok, byl řidič.
„No... až tak daleko jsme se v pátrání zatím nedostali...“
mlel a ostatní jen valili oči. Báli se o prémie a nechtěli to pomrvit
víc, než to už bylo.
„Ukaž...“
Mistr si nevzal rukavice, pouze chňapl řidiče za zápěstí
a otáčel jím ze strany na stranu.
„Jéžišmarjá! Fakt! Hřebík!“
„Co budeme dělat?“
Nyní byl na koni řidič. Mistr si zamyšleně mnul bradu.
„No... chlapi... já nevím, ale raději zavolám kriminálku...“
Kopáč křepce vykročil a rychle odcházel.
Ukázka 2.
str. 96 - 97 - 98
„Mayor... prosím... jistě... nejsem u sebe, jsem u Krauze
v kanceláři! V pořádku, přehoďte mi ho sem... čekám... ahoj!
Ne... neslyšel... Krauz je tady půl metru ode mě...“ Mayor
ztichl, dlouho poslouchal a potom vyjekl: „Burger!?“ Prudce
se otočil a s vyvalenýma očima zíral na Krauze. Ten si čmáral
něco do notesu.
„... dobrá... prověřím to... ne, zatím to nikam neposílej...“
Mayor položil sluchátko a nevěřícně vytáhl obočí. Povolil
si kravatu.
„Zases mi lhal!“
„Nelhal... fakt ho bolela hlava...“
„Ale neřek si, po čem!!!“
„To ne... ale nelhal sem...“
„Ne! Ty nikdy nelžeš! Ty jenom... zapomeneš doříct, co?
Hergot... já tě... teď! Ale já ti teď taky něco řeknu a nezapomenu!!
to doříct... jestli se to doví říďa a budou z toho nějaký
opruzy, tak vám sundám takový procenta z platu, že
se prohnete... oba dva!“ Mayor zlostí až supěl.
„Nedoví... pokud mu to neřekneš...“
„Neser mě! Co já!? Už je toho plný město! Burgera postřelili
a ty si ve špitále rozsekanej na cucky!!“ Mayor nalehl
na stůl a nevěřícně kroutil hlavou. „Ty...“ nedořekl, protože
se rozlétly dveře. Tlusťoch Váňa vpadl dovnitř a zařičel.
„Kurva... chlapi... postřelili Burgera...“
„Vy... pad... ni,“ zasyčel Mayor.
Váňa si je nechápavě změřil a vycouval. Ještě stihl zasyčet
směrem ke Krauzovi: „A tebe prej zkopali dokulata
a jsi na hadry ve špitále...“ a vypadl. Mayor se přemohl a co
nejroztomileji se zeptal: „Řekni mi jedno... co mám s váma
dělat!? Richarde! Porvete se v hospodě jako parchanti...“
„Nervali sme se... Eda to koupil...“
„A tys tam jen tak stál, co? A tomu, co ho mlátil, si tleskal
do taktu... co? To ti mám spolknout, co?“
„No... jen sem ho trochu...“
„To si dovedu představit...!!“
„Nic se mu nestalo...“
„To doufám! To doufej! Modlete se...“ zuřil Mayor.
Krauz na to raději neodpověděl. Posléze se rozmyslel.
„Eště ty začínej s modlením! Kvůli nim vlastně... teda
kvůli farářům se to všechno semlelo... jo, když sme u těch
farářů, chtěli bysme schválit jeden odposlech telefonu na
faráře...“
„Jsi normální!? To mě chceš nasrat!? Nic víc mi k tomu
neřekneš!? Namísto toho se vytasíš s takovou kravinou!?“
„Uklidni se, prosím tě, vždyť se v podstatě nic nestalo!
Vyšli sme z kláštera a dali sme u Bučáka jedno točený. Nějakej
potetovanej magor to psychicky nezvlád, popad odvedle
půllitr, a jak šel kolem, vzal Edu po šišce. Tři štychy
má, nic víc. Zejtra je v cajku.“
„A copak tys podnikal na místě činu?“
„Dostal dvě přes tlamu a bylo to. Žádná krev, nic zlámanýho...“
Mayor ho propaloval očima.
„Jestli... dojde na lámání chleba a budu chtít někomu děkovat...
podotýkám... jestli budu chtít!... tak musím znát pravdu...“
„To je mi známo. Teď ji znáš.“
„Celou pravdu!!“
„Znáš celou!“
„V pořádku! Znáš toho blba?“
„Já ne, ale Eda jo... a možná i... Hanzel...“
„Dobrá...“
„Kdo nás prásknul?“
„Neměj péči!“
„A co ten odposlech...“
„Tos myslel vážně? Odposlouchávat faráře!? V týhle politický
situaci!? Ti teď budou vládnout, a ne běhat po výslechách...
časy se měněj...“
„Zejtra nashle... to znám! Jaký časy? Jak se měněj? Tak,
že za týhle politický situace se už nemusejí vyšetřovat vraždy?“
rozčílil se teď Krauz.
Mayorovi naběhly žíly na krku, pustil se stolu a zamířil
ke dveřím.
„Pro jistotu napíšeš o tom dnešku hlášení... zatím ho dáš
do skříně... já si du šlehnout jeden nitrák, aby mi to neurvalo
aortu...“
„Dones i mně...“
Mayor raději vypadl, a aby bylo zřejmé, kdo je tady pánem,
třískl dveřmi, až se sypala omítka.
Po něm přišel Hanzel a odvážil se i Váňa. Opatrně vstoupili.
„Ledacos sem slyšel... v ulicích našeho města...“ píchl
Hanzel.
„Víte, co mi můžete...“ mávl Krauz rukou a raději nedořekl.
„Na to, že si na smrt pomlácenej, si dost čilej... a drzej...
zobák!“
Do konce pracovní doby se už nic zvláštního nestalo...
pouze Váňa spořádal půlkilovou porci tresky, protože měl
prý doma tichou domácnost a nebyl si jist, že bude mít navařeno...
ale ani to nebylo nic zvláštního...
v kanceláři! V pořádku, přehoďte mi ho sem... čekám... ahoj!
Ne... neslyšel... Krauz je tady půl metru ode mě...“ Mayor
ztichl, dlouho poslouchal a potom vyjekl: „Burger!?“ Prudce
se otočil a s vyvalenýma očima zíral na Krauze. Ten si čmáral
něco do notesu.
„... dobrá... prověřím to... ne, zatím to nikam neposílej...“
Mayor položil sluchátko a nevěřícně vytáhl obočí. Povolil
si kravatu.
„Zases mi lhal!“
„Nelhal... fakt ho bolela hlava...“
„Ale neřek si, po čem!!!“
„To ne... ale nelhal sem...“
„Ne! Ty nikdy nelžeš! Ty jenom... zapomeneš doříct, co?
Hergot... já tě... teď! Ale já ti teď taky něco řeknu a nezapomenu!!
to doříct... jestli se to doví říďa a budou z toho nějaký
opruzy, tak vám sundám takový procenta z platu, že
se prohnete... oba dva!“ Mayor zlostí až supěl.
„Nedoví... pokud mu to neřekneš...“
„Neser mě! Co já!? Už je toho plný město! Burgera postřelili
a ty si ve špitále rozsekanej na cucky!!“ Mayor nalehl
na stůl a nevěřícně kroutil hlavou. „Ty...“ nedořekl, protože
se rozlétly dveře. Tlusťoch Váňa vpadl dovnitř a zařičel.
„Kurva... chlapi... postřelili Burgera...“
„Vy... pad... ni,“ zasyčel Mayor.
Váňa si je nechápavě změřil a vycouval. Ještě stihl zasyčet
směrem ke Krauzovi: „A tebe prej zkopali dokulata
a jsi na hadry ve špitále...“ a vypadl. Mayor se přemohl a co
nejroztomileji se zeptal: „Řekni mi jedno... co mám s váma
dělat!? Richarde! Porvete se v hospodě jako parchanti...“
„Nervali sme se... Eda to koupil...“
„A tys tam jen tak stál, co? A tomu, co ho mlátil, si tleskal
do taktu... co? To ti mám spolknout, co?“
„No... jen sem ho trochu...“
„To si dovedu představit...!!“
„Nic se mu nestalo...“
„To doufám! To doufej! Modlete se...“ zuřil Mayor.
Krauz na to raději neodpověděl. Posléze se rozmyslel.
„Eště ty začínej s modlením! Kvůli nim vlastně... teda
kvůli farářům se to všechno semlelo... jo, když sme u těch
farářů, chtěli bysme schválit jeden odposlech telefonu na
faráře...“
„Jsi normální!? To mě chceš nasrat!? Nic víc mi k tomu
neřekneš!? Namísto toho se vytasíš s takovou kravinou!?“
„Uklidni se, prosím tě, vždyť se v podstatě nic nestalo!
Vyšli sme z kláštera a dali sme u Bučáka jedno točený. Nějakej
potetovanej magor to psychicky nezvlád, popad odvedle
půllitr, a jak šel kolem, vzal Edu po šišce. Tři štychy
má, nic víc. Zejtra je v cajku.“
„A copak tys podnikal na místě činu?“
„Dostal dvě přes tlamu a bylo to. Žádná krev, nic zlámanýho...“
Mayor ho propaloval očima.
„Jestli... dojde na lámání chleba a budu chtít někomu děkovat...
podotýkám... jestli budu chtít!... tak musím znát pravdu...“
„To je mi známo. Teď ji znáš.“
„Celou pravdu!!“
„Znáš celou!“
„V pořádku! Znáš toho blba?“
„Já ne, ale Eda jo... a možná i... Hanzel...“
„Dobrá...“
„Kdo nás prásknul?“
„Neměj péči!“
„A co ten odposlech...“
„Tos myslel vážně? Odposlouchávat faráře!? V týhle politický
situaci!? Ti teď budou vládnout, a ne běhat po výslechách...
časy se měněj...“
„Zejtra nashle... to znám! Jaký časy? Jak se měněj? Tak,
že za týhle politický situace se už nemusejí vyšetřovat vraždy?“
rozčílil se teď Krauz.
Mayorovi naběhly žíly na krku, pustil se stolu a zamířil
ke dveřím.
„Pro jistotu napíšeš o tom dnešku hlášení... zatím ho dáš
do skříně... já si du šlehnout jeden nitrák, aby mi to neurvalo
aortu...“
„Dones i mně...“
Mayor raději vypadl, a aby bylo zřejmé, kdo je tady pánem,
třískl dveřmi, až se sypala omítka.
Po něm přišel Hanzel a odvážil se i Váňa. Opatrně vstoupili.
„Ledacos sem slyšel... v ulicích našeho města...“ píchl
Hanzel.
„Víte, co mi můžete...“ mávl Krauz rukou a raději nedořekl.
„Na to, že si na smrt pomlácenej, si dost čilej... a drzej...
zobák!“
Do konce pracovní doby se už nic zvláštního nestalo...
pouze Váňa spořádal půlkilovou porci tresky, protože měl
prý doma tichou domácnost a nebyl si jist, že bude mít navařeno...
ale ani to nebylo nic zvláštního...
Skvělé ukázky. Mám ráda styl psaní Dominika Dána :). Byť jsou knihy o vraždách, vždycky se v příběhu najde i kapka humoru, což je ostatně vidět i na ukázkách :). Velmi jsi mě na Rudého kapitána nalákala :).
OdpovědětVymazat